Naši si myslí, že až budu velký, budu sedět na kanceláři v teple, lidi budou přede mnou smekat, ale já budu olizovat kolky. A budu si posílat pro párek. To se mi nechce líbit. Nejraději bych sloužil u Bejvalů za pacholka, neboť bych nosil koženou zástěru a v uchu bych měl mosaznou náušnici proti uhranutí jako Jakub, Bejvalův čeledín. Tak bych kráčel podle vozu hezky zvolna a zeširoka, mával bych bičem a pro sebe si hvízdal. Několikrát jsem zkoušel chodit jako pacholek Jakub a teď už to umím. Taky pískat jsem se naučil, koně to mají rádi, ale musí v tom být smutná nota. Oni pak otáčejí po kočím hlavu a dívají se naň svýma krásnýma, tmavýma očima…”

Bylo nás pět od Karla Poláčka je jedna z nejroztomilejších knížek, kterou jsem četla. On sám ji psal jako nostalgickou vzpomínku na své dětství a pravděpodobně jako útěk před neveselou realitou druhé světové války. Vydání se bohužel nedožil, protože byl krátce po dopsání knihy deportován do Terezína. To by asi čubrněl, kdyby věděl, že se jeho knížka stala velice oblíbenou klasikou a dočkala se taky (stejně roztomiloučkého) filmového zpracování!
Pro mě tahle knížka také znamená jakýsi útěk – útěk z dospěláctví. Kdykoliv mě něco trápí, toužím se vrátit zpátky o několik let a prostě si jen stavět hrad z lega nebo šmejdit v kůlně a hrabat v záhonech v naději, že tam najdu poklad… Prostě nic neřešit. Jelikož to ale dost dobře nejde, do bezstarostného dětství mě vrací aspoň knížky. Bylo nás pět je jedna z nich 🖤
(Jinak na tom pohledu je roztomilej malej Bóďa Hrabálek, ale hodilo se to do fotky aspoň vizuálně, když ne zrovna tématicky.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *