Romanci u moře jsem si letos sama neprožila, tak se snažím, seč mi síly stačí, vychutnat si ji aspoň ve vaně.

Přestože tato knížka není samostatným dílem Jane Austenové – ta totiž knihu nestihla dokončit a s koncem tedy pomohla Marie Dobbsová – pro mě to byla jedna z nejchytlavějších austenovek. Kniha vyšla také pod názvem Sanditon a vypráví (nejen) o citovém životě mladé Charlotte, která byla shodou náhod pozvána k pobytu v malém, zatím nepříliš známém lázeňském městečku Sanditon. Úspěšně se zde začlení do společnosti, najde si nové přátele a zprvu jen pozoruje milostné tokání zdejší omladiny. Není překvapující, že v roli pozorovatelky nemůže zůstávat navěky, takže samozřejmě chtě nechtě také popustí uzdu svým citům a nechá si ukrást srdce, ovšem zároveň si nedělá přílišné naděje, že by její city byly opětovány. Ty klasicky přichází z úplně jiné, nechtěné strany.

Všechny tyto klasické trable romantického románu jsou však zde zpracovány o kapku divočeji, než je tomu v austenovkách obvykle. Pro mě to byla příjemná změna, nicméně je znát, že zakončení knihy už sama Austenová na svědomí neměla. Ta by takovou divokost jako únos hlavní hrdinky proti její vůli do knihy nejspíš nezařadila…

Poctivě se zkoumala a uznala, že nad ní Sidney nevysvětlitelně získal ohromný vliv, než si to stačila uvědomit. Bylo tedy třeba čelit mu tím, že se soustředí na velmi zjevné vady jeho charakteru a bude si je přeříkávat: je uštěpačný, světský, neprozíravý, zbrklý, panovačný, všetečný, neodbytný, nezodpovědný a pravděpodobně nespolehlivý. Ale tento výčet chyb ji jen přiměl k úsměvu. Nevěděla, kdy bylo zaseto tohle semínko shovívavosti, ale nepovšimnuto vyrostlo v bujný a odolný strom, který teď svým stínem halil každý jeho nedostatek, na který si vzpomněla. Například: byla si úplně jistá, že vyhrkne každou lež, která mu přijde na mysl. Podezřívala ho také, že si klidně zahrává s ženskými city a používá poklony jen k tomu, aby dosáhl svého. Přistihla se, že se už zase usmívá, a neochotně, ale statečně a poctivě si přiznala, že její odstup od skutečného charakteru Sidneyho Parkera se někam vytratil a že její hodnocení jeho vlastností – dobrých i špatných – je nyní naprosto bezcenné.
Náhle ji napadlo, že právě tak se možná Kláře Breretonové podařilo zavřít oči před všemi nedostatky sira Edwarda. Musela si vypěstovat stejný strom shovívavosti, aby zastínil jeho bláhovost, pompéznost, ješitnost a sobectví, zastřel je před jejím pohledem stále hustšími a hustšími větvemi, až na nich přestalo záležet. Myslí snad lidé tohle, když říkají, že láska je slepá? Je tohle nějaký důležitý klíč, který jí dosud stále unikal, když se snažila pochopit zvláštní vztahy, podivná spojení a lidi vůbec?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *