Na rozdíl od Černooké, kterou jsem slupla za jeden den na letní dovče, nedočkavá konce, Tamařino souhvězdí jsem si šetřila a dávkovala po kouscích. Důvod byl jednoduchý: při čtení týhle úžasný knížky se mi vždycky navodila jakási příjemná, podzimno-zimní atmosféra, tudíž jsem chtěla příchod posledních stránek přirozeně co nejvíc oddálit. Za ten měsíc, co jsem ji pomaloučku četla a vychutnávala, se se mnou několikrát mrkla do vany i do vlaku, ale nejlepší počtení bylo stejně doma v teplíčku pod dekou, ideálně se sklenkou vína. Tak se těším na víno se skutečnou Annou Musilovou a autogram do knížky!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *