Poezie není mou silnou stránkou, pokud jde tedy o rozbor. A to nepřeháním – při jedné hodině české literatury kvůli mému pokusu o rozbor básnické sbírky profesor odvolal povinnost rozebírat poezii pro celou třídu a zůstali jsme už jen u prózy. To mluví za vše. Dodal tehdy cosi o tom, že ho to bolí poslouchat… (Ale abych nevypadala tak marně, nutno podotknout, že byl sám básníkem, takže si to samozřejmě bral příliš osobně.)

To všechno mi ale nezabraňuje v tom, abych poezii četla. Kde je psáno, že tomu vážně musíme nutně všichni rozumět? Někdy ani sám básník neví, co tím chtěl říci!

A teď trocha večerní limonády od Vítězslava Hálka. Že je to o lásce, došlo i mně!


Bůh povolal mne do ráje
bych se tam učil zpěvu.
“Nedobře být mi samotnu!”
A bůh mi stvořil Evu.

Ne žebro vyňal z ňader mi,
leč srdce mého půli,
a proto se tak rádo teď
to srdce k Tvému tulí.

A proto tak se divná teď
mi touha v srdce hostí,
a jest mi, jak by srdce nám,
zas měly v jedno srsti.

A proto, když jsem daleko,
zpět noha maně kráčí,
a u srdce mi volno tak,
že jest mi – ba až k pláči.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *