Že je fast fashion velkej průšvih, to už jsem samozřejmě věděla, ale vidět to celé pod lupou reportáže Marka Rabije v knížce Život na míru pro mě bylo zase něco nového. Dozvěděla jsem se o módním průmyslu a způsobu jeho fungování další fakta, která jsem dosud neznala. V knížce jsou vykreslené i osobní životy dělnic a dělníků z bangladešských oděvních fabrik, o to víc silný čtení to je, ač teda pěkně neveselý… Tohle byla moje první absyntovka a i když mi v hlavě bude ještě dlouho smutně doznívat, už přemýšlím nad tím, do jaké další se pustím. Jenom ne hned, teď to chce zase pár lehčích kousků ze světa čarodějů a tak dále, ať se můžu trochu vzpamatovat…
„Opravdu nevidíš, že spousta oblečení různých značek, dokonce i z různých cenových kategorií, vypadá v podstatě stejně? Že svetr, který v New Yorku stojí sto čtyřicet dolarů, může vypadat stejně jako svetr z diskontu za čtrnáct doláčů? Totožný střih, barva, začištění, jiné budou leda materiály, ale taky ne vždycky.“
Ahmed provrtal pohledem moji košili.
„V dobách, kdy se oblečení ještě objednávalo u krejčích, dokázali zákazníci rozeznat kašmír od obyčejné vlny. Dnes to nejenže nedokážou, ale ani se na to neptají. Oblečení má hodnotu etikety, kterou k němu přišijí. Proto je dnešní móda tak nechutně předvídatelná. Když Prada a Dior nabídnou v jarních kolekcích například světle modrou, na podzim a v zimě bude právě tahle barva dominovat v nabídce Zary, H&M i GAP. A další jaro, ne-li dřív, už bude světle modrá polovina zboží v obchodech a na trzích celého světa.“